COLLIE ze Zlaté Jalny

 KALENDÁRIUM

Jarmila Křečková
C O L L I E  ZE ZLATÉ JALNY
1952 - 1987
Praha 1988

Věnováno všem psům, kteří dávají lidem lásku i radost  a colliím zvláště.

IV.

"A další jména?"
"Propánakrále, už dost se jmény! Bylo sice moc krásné sledovat úspěchy těchto jmenovaných "děti ze Zlaté Jal­ny", ale bylo by nespravedlivé nevzpomenout se stejnými pocity na všechny ty, které byly méně úspěšné, či dokonce neúspěšné, nebo prostě nedostaly možnost ukázat se na výstavách. Za všechny ty, na které se tituly "ne­dostaly", vám povím příběh fenky - říkejme jí "J" - sestry velmi úspěšných sourozenců z vrhu: byla prodána chovatelce, která se po několika letech novomanželky a maminky malých děti chtěla vrátit do řad chovatelů. Vybrala jsem ji tehdy slibnou fenku. Marně jsem ji ale později zvala na svody a výstavy. Bylo "ticho po pě­šině". Rozhodla jsem se napsat poslední dopis a potom už všechno vzdát. Ale právě na tento poslední dopis přišla odpověď, abych se nezlobila, že majitelka fenu už nemá. Tyto řádky se mi četly těžko, ale další jsem už četla se slzami v očích: fenku si moc oblíbila malá neteř této chovatelky, která byla ochrnutá a odkázaná na vozík. Fenka k holčičce rovněž silně přilnula a tak nakonec putovala k ni, aby ji byla společnicí navždy. Co by znamenaly všechny tituly světa proti štěstí, které fenka dala malému děvčátku! Je třeba k tomu něco dodávat?"

"Ne, to jistě ne. Chápu vaše uspokojení, ale to znamená, že neznáte nezdary?"
"Nezdary? Ale to víte, že je znám a jaké! Je přece samo­zřejmé, že ne všechna štěňátka ze Zlaté Jalny se novým majitelům vyvedla a ne všem štěňátkům se vyvedli maji­telé! Mnoho jedinců, se kterými jsem chtěla pokračovat v chovu, se nevydařilo tak, jak slibovalo a tak jsem za ta léta prožila mnoho, mnoho zklamáni a loučení. A to nemluvím o smutku z loučení se zvířaty starými - ten je ze všech nejhorší a ani roky se nedokáže zmírnit. S každým mně odchází - jak se říká - kus srdce....
To všechno ale nakonec člověk mu si pochopit jako nez­bytnost, ale co nepochopím nikdy, je lidská zloba, zášť a závist! Nemohu říci, kolik slzí mne stály tyto hrozné vlastnosti, ale bylo jich moc a moc. Někdy si myslím, že každá bohatá a plná radost z úspěchu chovu byla draze vykoupena zklamáním a nezdarem. Ale Víte co? Necháme smutek a nostalgii spát, ano?"

"Tak jo, ale ještě něco: co tomu všemu říká vaše rodina?"
"Po pravdě řečeno se svým mužem jsem se seznámila prostřednictvím psů, byla jsem tedy "psí známost", následovala "psí svatba" se špalírem štěkajících psů před radnicí - že by teď tedy zbýval už jenom "psí život?" Ale teď vážně - v dřívější době mně byl manžel velkou oporou, později jsem se ale vždy mohla spolehnout ve všem na své dva syny. Dnes už mají oba své vlastni ro­diny, ale vím, že ochotně pomohou, kdykoliv je třeba, i když bohužel asi žádný z nich v mé práci pokračovat ne­bude. Mám ale pět vnoučat a tak kdo ví - možná že Zlatá Jalna dostane jednou nového, svěžího majitele, nebo ma­jitelku.. ."

"To vám jistě všichni ze srdce přejeme, ale nyní se chci zeptat, jestli nám upřímně řeknete, kterého vítězství psů ze Zlaté Jalny si nejvíce ceníte?"
"Vidím, že jste neslyšel žádné z mých vyznáni, která jsou vždy stejná: necením žádný z dosažených titulů svých zvířat víc, než to, že se ke mně lidé, kteří již ode mne štěně měli, vracejí pro štěňátka další (dokonce někdy už 4x). Stejně zahřeje mou dušičku zcela prostá věta: tam a tam jsme viděli collii a hned jsme pozna­li, že je od Vás. To je moje největší odměna, kterou asi žádný laik nemůže pochopit."

"To máte asi pravdu. Tak ještě jedna otázka "na tělo": Cítíte se někdy jako velkochovatelka?"
"Proboha, to rozhodně ne! Ačkoliv počkejte, jednou jsem k tomu neměla moc daleko. Bylo to v době, kdy se mi v rozmezí devíti dnů narodily tři plné vrhy, tj. 18 ště­ňátek. Zákonitě to bylo v zimě v největších mrazech. Všechny tři feny. matky jsem nastěhovala do svého po­koje a měla jsem radost, jak výborně se snášely. Situace byla únosná bohužel ale pouze do doby, než ti malí za­čali pochodovat po bytě. Rychle jsem nabyla dojmu, že mimo malé chviličky, kdy přijímají potravu, nedělají vůbec nic jiného, než že vyrábějí hromádky a tečou a tečou a tečou... Kdo to nezažil, nepochopí. Moje nervy to vydržely jenom týden a potom šli ti děraví uličnici ven mráz - nemráz, sníh - nesníh! Sice do vytápěné boudy, ale co to bylo platné, starosti mně samozřejmě nedaly spát a tak jsem první noc prostála u pootevřeného okna a pozorovala, jestli každý z těch malých lotříků trefí bezpečně do teplého pelíšku. Nejenom že trefili, ale dokonce brzy dali najevo, že mráz je docela fajn a hry v pořádné hromadě sněhu jsou k nezaplacení!
Skutečnost, že nákupy pro tuto omladinu jsme rozdělovali mezi celou rodinu a mezi různé samoobsluhy v okruhu cca 5 km, protože jsme množstvím nákupů některých potravin budili nepříjemnou pozornost, uvádím už pouze jako perličku." .

"A co takhle nějaká kuriozita - byla?"
"Kuriozit bylo, že bych musela mít v hlavě computer, abych si všechny pamatovala."

"A vzpomenete si aspoň na jednu?"
"Na jednu podařenou opravdu ano. Stalo se to v roce 1969. Majitel jednoho psa ze Zlaté Jalny bydlel v Brně a potřeboval na něj i na svou fenu chovný svod. Ten se konal v Praze a tak majitel požádal známého, který měl malé nákladní auto s pevně upoutanou krycí plachtou, aby jeho i psy do Prahy odvezl. Oba psy umístil vzadu na ložnou plochu auta. (Zjištění, jak málo vhodný to byl nápad, nedalo na sebe dlouho čekat). V té době neexistovala samozřejmě ještě dálnice a tak jeli přes Kutnou Horu. Po příjezdu do Prahy zjistili, že pes je pryč!
Majitel byl zoufalý a nešťastný, ale nakonec nemohl udělat nic jiného, než se po svodu feny vrátit pouze s ni domů. Protože ale pes byl miláčkem rodiny, bál se vrátit domů bez něj a tak zašel v Brně do hostince zapít žal a načerpat potřebnou odvahu k těžkému návratu domů. Zapít ale tak velký žal trvalo samozřejmě hodně dlouho........... Tentýž den, rovněž brzy ráno, ale asi o 3 hodiny později, vyjelo stejnou cestou, tj. z Brna do Prahy a zpět poštovní skříňové auto. Zhruba v polovině cesty uviděl řidič jít po krajnici ženu, která se vehementně oháněla taškou a odháněla od sebe collii. Přesto, že psa taškou tloukla, držel se jí stále po boku. Řidiče to rozzlobilo, zastavil a ženě vyhuboval. Ta se bránila tím, že to není její pes a že se ho bojí. Řidiči bylo psa líto a protože široko daleko nebylo žádné staveni, naložil psa dozadu k balíkům a pokračoval ve své cestě na Prahu. K večeru, když se vrátil do Brna, zatele­fonoval na tamní Svaz chovatelů a požádal přítomného člena, aby si pro psa přišel, protože on sám si ho nemůže ponechat. Dotyčný tedy šel a jaké bylo jeho překvapeni, když uviděl psa, kterého náhodou dobře znal. Okamžitě tedy psa vzal a vedl ho k majiteli. Ten ovšem nebyl doma a manželka, když uviděla psa, si celou záhadu nedokázala vysvětlit jinak, než že auto s jejím manželem havarovalo a pouze nezraněný pes se vrátil. Následovalo horečné telefonování na Bezpečnost, potom do všech ne­mocnic na trase Praha - Brno a po zjištění, že nikde manžel neleží, zbývala už jenom jediná možnost - márnice! Nelze popisovat zoufalství, které v rodině zavládlo, ale budiž zde řečeno, že když se ovíněný majitel vracel domů, první, kdo ho s bezmeznou radostí uvítal už na zahradě, byl pes. Další vítání, které ho čekalo doma, nechme zahalené rouškou tajemství - určitě to tak bude lepší!"

"Ano, buďme taktní. Ale teď už dost legrace a začneme z jiného soudku: Během našeho povídáni jste nám jmenovala spoustu importů a zahraničních kryti. Kdo, nebo co vám v tom pomáhalo?"
"Na to se dá odpovědět jediným slovem: PŘÁTELSTVÍ a to v pravém smyslu toho slova. Když mě o tom nutíte přemýšlet docházím k závěru, že se vlastně nikdy nestalo, že by mě někdo ze zahraničních přátel zklamal nebo odmítl pomoc. Spíš naopak. Je to neuvěřitelné, ale je to tak, na mou duši! Zdá se, že láska k našemu plemeni skutečně nezná hranice. Mohla bych hodiny a hodiny vyprávět o ne­zištnosti, pochopení a bezmezné ochotě všech těchto mi­lých přátel. To samozřejmě není možné, ale každý colliář ví, jaká jména chovatelů se skrývají za jmény uváděných psů a ví tedy, komu patři má ohromná vděčnost. Ale víte co? Zapomněl jste se mě zeptat na odbornou literaturu a ta je přece v chovu nepostradatelná."

"Máte pravdu, ale existuje nějaká?"
"Ovšem že ano a neumím si představit, co bych si bez ni počala. Neobešla bych se bez ní při sledováni světového vývoje chovu a orientace v něm. Nenahraditelnou pomocí je pro mě nejenom výborný, pe­riodicky vycházející International Collie Handbook z Anglie, ale i vesměs vysokou odbornosti vynikající Collie Revue z NSR, Star Parade z Holandska, Collies z Itálie, Colliesanomat z Finska a v neposlední řadě i Collie Variety z USA.

"Promiňte, že Vám skáču do řeči, ale to znáte tolik jazyků?"

"To zdaleka ne. Dobře se sice orientuji v odborných vý­razech, ale ostatním přivádím do infarktové situace svou "dvorní" překladatelku. (Zlí jazykové tvrdí, že ji za- městnávám na plný úvazek, ale to není pravda). Ale vraťme se k literatuře: ohromnou pomocí jsou mi odborné knihy, jako především The collie a veterinary reference for the professional breeder od MVDr. S.L. Vanderlip z USA, ale také The collie od Margaret Osborne z Anglie, AII about the collie od Ady L. Bishop, rovněž z Anglie, This is the collie od Mc Closkey, The complete collie, De collie od Jan van Rheenen, Hunde Zucht od E. F.Daglish, atd., atd.
Moc bych si přála, abych mohla všem autorům i dárcům této báječné literatury dostatečně srdečně poděkovat. Bez teoretických znalostí, získaných z ní, by collie v celém světě těžko mohly být na výši, na které dnes jsou."

"Cítím, že vám tato slova jdou skutečně od srdce a chá­pu, že se náš rozhovor dostává do finále, ale zvědavost mně ještě nedá nevyslovit - možná nevhodnou - otázku: můžete mně prozradit, kolik vrhů bylo zapsáno ve Zlaté Jalně?"
"Sedmdesát pět. Je to hodně nebo málo? Kdo si to troufne posoudit?"

"Když vezmu v úvahu, že to byly prakticky dva vrhy (a kousek štěněte) ročně, nezdá se to mnoho, ne?"
"Matematicky vzato opravdu ne. Ale kdo dokáže sečíst všechnu radost a štěstí z každého zdravě narozeného a úspěšně vychovaného štěňátka, ale kdo také spočítá všechna zklamáni, slzy a beznaděj, když se něco nedaří, nebo když vám v rukách umírá čtyřnohý kamarád! V tom všem je už podstatný kus mého života a to života plně žitého, neopakovatelného. Upřímně mohu říci, že kdybych mohla vrátit čas, Zlatá Jalna by se znovu narodila. Diky colliím jsem získala v životě ty nejbáječnější přátele a vůbec nepřeháním, když řeknu, že jich byly stovky. Sdílí se mnou nejenom všechny radosti, ale v případě nouze vždy dokáží podat pomocnou ruku. Co víc si člověk může přát?"

[zpět] [nahoru] [pokračovat]