Milá Cruft výstavo,
byla jsi mým snem
déle, než 35 roků. Jen Bůh ví, jak jsem toužila jedinkrát v životě
tě spatřit! Díky báječné ženě, paní Chatfield, se tedy můj životní
sen letos, roku 1991, splnil a my jsme se setkaly a to dokonce právě v den tvých
stých narozenin.
Stále tomu ještě
nemohu uvěřit, a tak vrátím čas o pár dní zpět: Když už jsem se
konečně rozhodla, že svou životní pouť do "zaslíbené psí Mekky"
podniknu, hledala jsem zoufale někoho, kdo by se se mnou rozdělil o
slasti i strasti putování. I když se to zdá neuvěřitelné, našla jsem
dva stejně vyšinuté pejskaře ( ze slušnosti mně vlastní se vyhýbám
výstižnějšímu názvu blázni), kteří byli ochotni obětovat spoustu
peněz a nervů pro tento lednový výlet do Anglie.
Po pravdě řečeno,
postupně vzniklo a zaniklo několik variant (jako např. jízda Simcou,
Ladou, apod.), a to zákonitě vždy na poslední chvíli. Urostlí a
zdatní muži jeden po druhém kapitulovali, až jsme nakonec zbyly dvě
ženy - Mlada Svobodová a já - a jedna letitá, ošuntělá Škodovička
105 ... Balzámem pro naše dušičky byla nakonec nečekaná účast
jediného zástupce mužského pohlaví, Ing. Kotuláše.
Protože se ale
celá situace vyvrbila ne za pět minut dvanáct, ale ve dvanáct a pět
minut, chudák Škodovka nebyla ani pojištěná, chyběla jí rezerva,
jediné zpětné zrcátko odmítlo plnit svůj účel, stěrače fungovaly jen
na nám neznámé heslo, dveře se otevíraly se zvuky, za jaké by se
nemusela stydět stoletá brána hradu a o dalších bebíčkách raději
taktně pomlčím. Dle úsudku rozumných lidí bylo ale jedno jasné:
výjezd se rovnal téměř sebevraždě!
Protože naštěstí
nepatříme do řad rozumných lidí, vyrazili jsme v hodině H, tj. ve
tři hodiny ráno, z Prahy. Výjezd z Prahy se vydařil a navzdory všem
překážkám jsme úspěšně dorazili do Plzně. Tam při dofukování kola
začal stávkovat ventilek, a když se zjistilo, že šrouby na bolavém
kole jsou lidskou silou nepovolitelné, zdálo se, že náš výlet končí.
Neskončil, ventilek se umoudřil, a my jsme vyrazili směr Norimberk,
Kolín nad Rýnem, belgické Ostende, anglický Dover a kolem Londýna do
Birminghamu. Napsané to vypadá jednoduché, skutečnost byla trošku
dramatičtější: Škodovička musela vydat mnoho sil na to, abychom
stihli trajekt v Ostende. Zvládlo se to mj. také díky tomu, že
žádného celníka na hranicích NSR s Belgií absolutně nezajímalo,
kolik a jakých aut projíždí sem a tam. Trajekt nám tedy neodplul a
při naloďování jsme dokonce z nedaleko stojícího auta 'uslyšeli
jadrnou češtinu. To bylo radosti! Setkali jsme se s milými přáteli z
redakce časopisu Pes, manž. Stuchlými. Ti byli již zkušenými
cestovateli na Cruft výstavu i jinam, byli jsme velmi potěšeni
jejich návrhem, abychom je sledovali na další cestě. Nadšeně jsme
souhlasili, v bláhové nevědomosti netušíc, že řidička vymáčkne bez
větších potíží ze své Škodovky 140 km/hod, a že tak běžně jezdí i po
anglicku vlevo!
Cestu na lodi
jsme tedy absolvovali společně, a přestože jsme se všichni
považovali za otrlé mořské, resp. vltavské vlky, bylo nám všem
společně pořádně špatně. To proto, že kanál La Manche byl předtím
pro silné bouře uzavřený, a tak "náš" trajekt byl jedním z prvních
statečných, který se do rozbouřených obrovských vln vydal. Vydal,
ale nedoplul. Uvízl na dohled anglického
Doveru a musel zakotvit. Lehce se dá odhadnout, jak
nám všem bylo. Malý český suchozemský červíček se sice choval
statečně, dokonce nepohrdl ani podávaným občerstvením, ale jelikož
loď v té době připomínala spíš divokého koně čerstvě lapeného do
lasa, všem se nám nesmírně ulevilo, když jsme její palubu mohli po
nekonečných deseti hodinách opustit, aniž bychom nakrmili místní
rybičky. (Pojem "rybičky" je tady mírně nadnesený, ve skutečnosti
jsme si určitě představovali spíš hejno hladových, dychtivě
vyčkávajících žraloků...)
Nastala
zatěžkávací zkouška pro naše již dvě Škodovky a jejich řidiče: jízda
vlevo, místo křižovatek kruhové objezdy, dopolední dopravní špička,
ve čtyřech pruzích řítící se koráby silnic a la Ford, Mercedes,
Austin apod. k tomu silný déšť. Kdo si umí představit mezi tím vším
dvě mrňavé upachtěné Škodovky, které měly tolik drzosti, že
předjížděly ostatní auta myškami vlevo i vpravo, snadno si to
představí jako situaci z grotesky. Jenom si nejsem jistá, jestli
jsme měli vyvalené oči více my, či řidiči z okolo frčících superaut!
Zákonitě došlo k tomu, že jsme se v šíleném provozu ztratili, ale
navzdory všem ranám osudu jsme na výstavu všichni šťastně dorazili.
Cruftovu výstavu
nelze popsat slovy. Ta se musí zažít, vychutnat. Pokusila jsem se o
to, a to i na úkor dlouhého vysedávání a pozorování detailů
posuzování jednotlivých zvířat mého plemene, tedy collií, příp.
jejich fotografování. Vím jenom, že jsem byla drtivou většinou
anglických collií nadšena (jak také jinak!), a že bych na prstech
spočítala jedince, kteří nebyli super. Totéž konstatovali mí přátelé
u sheltií.
Fascinovala mě
ale především atmosféra v kruzích: naprostý klid, ticho, pořádek,
přehled, ohleduplnost, přístup ke zvířatům jak rozhodčích, tak
jejich majitelů i diváků - prostě pohoda, jaká může existovat jen ve
psím a pejskařském Edenu. Kdybych měla tu moc, nahnala bych všechny
naše - ale zdaleka nejen naše - chovatele, vystavovatele, rozhodčí i
funkcionáře povinně do tohoto prostředí, aby se učili a učili
...Nahnala bych tam i diváky, aby mohli dostat lekci slušného
chování, kterou by mohli dostat i od zcela malých dětí v kouzelném
slovíčku "sorry"! (A nahnala bych tam i řidiče, aby poznali pravé
anglické gentlemanství, atd. atd.)
Po hektickém a
nervózním prostředí evropských výstav plných nesportovního chování
působil Cruft - přes svou vysokou profesionalitu - mile, příjemně
skoro až idylicky. Ovace vítězům, a to i od poražených, zakončovaly
pravidelně posouzení každé třídy. Rozčlenění zvířat do tříd je zcela
odlišné od evropských zvyklostí, ale když je člověk pochopí, je
zcela logické. V jedné z výstavních hal probíhaly přehlídky vítězů,
pozorně sledované mnoha diváky, kteří seděli ve schodišťovitě
uzpůsobeném hledišti. Jejich potlesk byl téměř nepřetržitý. Je
možné, že někde něco skříplo, ale pokud jsme viděli my, šlo všechno
jako na drátku.
Dalo by se ještě
dlouho psát o absolutní čistotě koberců v kruzích a okolo nich, o
lesku, který dodala této výstavě návštěva vévody z Kentu, o výzdobě
a dalším a dalším, ale to ponechám lidem povolanějším. .
Dal by se napsat
celý román o obchůdkách a stáncích, které byly na výstavě. Nemluvě o
lákavém občerstvení, samozřejmě výborně fungujícím, bohužel pro nás
absolutně nedostupným. Byly zde snad stovky stánků se suvenýry,
vtipně umístěnými tak, že u kruhu toho kterého
plemene byly stánky s odpovídajícími suvenýry. Suvenýrů
byly tisíce druhů, není v lidských silách vypisovat je. Bylo tam ale
vše, co může chytit za srdce každého pořádného pejskaře, ze všech
možných i nemožných materiálů na světě, věci nepochybně vysokých
uměleckých i estetických hodnot i pouťové kýče - prostě vše, co
přinese radost lidem různého vkusu i různě vysokého bankovního
konta. S upřímnou závistí jsem sledovala ty šťastné, kteří si
odnášeli
krásné suvenýry, praktické pomůcky a potřeby i krmení a pochoutky
jakož i hračky pro psy. Prvně v životě jsem opravdu litovala, že se
nejmenuji Onasissová...Profesionálně pojatá organizace klapala až do samého
zakončení výstavy ve večerních hodinách a pokračovala prakticky bez
přerušení v přípravách na další výstavní dny.
Opouštěli jsme
haly birminghamského výstavního centra velmi neradi až ve večerních
hodinách, nabiti dojmy a smutni z loučení. Abychom ale neporušili
tradici a abychom to neměli moc jednoduché, ztratili jsme se jeden
druhému na výstavišti i na obrovských parkovištích kolem a výsledkem
byl pozdní odjezd tří zcela promoklých hastrmanů, kteří až do
půlnoci jezdili po kouzelném anglickém venkově a hledali adresu
dobrých lidí, kteří nám prostřednictvím paní Chatfield nabídli
nocleh. Ošizeni jsme se cítili pouze tím, že jsme na žádné z našich
bludných cest od usedlosti k usedlosti nepotkali auto MVDr. Herriota,
ačkoliv jsme ho za každou zatáčkou určitě očekávali. Při ranním
prosluněném pohledu jsme krásné a idylické okolí ocenili, ale v
nočním deštivém bloudění to zase taková krása nebyla, zvlášť s
ohledem na naši únavu a vyčerpání z mokra a zimy. Konec naší cesty
udělal rozkošný, typicky anglický domeček s báječnými manž. Mildon,
kteří nás uvítali horkým čajem, podávaným - jak jinak - u krbu. Byl
to zcela jistě ten samý krb, u kterého sedávala slečna Marplová a
rozmotávala kriminální zápletky a my jsme jenom litovali, že jsme se
s ní minuli. Naši hostitelé patří určitě k nejmilejším a
nejlaskavějším lidem v Anglii, a tak i přes jazykové těžkosti jsme
se tam všichni cítili tak dobře, že jsme si přáli zastavit čas ...
Potom už nás
čekaly jen elektricky vyhřívané postele, ve kterých jsme všichni
usnuli dříve, než jsme položili hlavy na polštáře. Ráno nás mimo
hostitelů uvítalo sluníčko a paní Chatfield, která nám laskavě
věnovala svůj čas. Prožili jsme krásné hodiny, které nám již dnes
připomínají jen fotografie.
Ale čas byl
neúprosný a nás čekala ještě dlouhá cesta na východ Anglie. Snad nám
Osud chtěl ukázat i svoji lepší tvář, a tak jsme cestu absolvovali v
plné pohodě a stačili jsme zažívat krásu typického anglického
prostředí měst, městeček i okolní přírody.
Večer na konci
cesty nás čekali chovatelé sheltií, manž. Dawson, kteří si nijak
nezadali s laskavostí našich minulých hostitelů. Strávili jsme s
nimi a uprostřed klubka krásných sheltií příjemný večer, a potom již
následovala druhá a poslední noc v Anglii. Ráno jsme byli vzbuzeni
snídaní do postele, po níž následovalo už jenom loučení.
S nostalgií jsme
obrátili auto směrem k domovu. Odepsali jsme další stovky kilometrů
z celkové trasy 3.300 km. Tentokrát i La Manche byl na nás hodný, a
tak jsme bez jediného zádrhelu dojeli opět přes Belgii, SRN do
Prahy.
Hlavu mám plnou
výstavy, v srdci hřejivé teplo, v duši si přehodnocuji svoje názory
na hodnoty života a už chápu, proč se říká "... stará, dobrá
Anglie ..."
Za to všechno
mohu poděkovat jenom tobě, Cruft výstavo, za to, že jsi mě k sobě
tolik roků lákala. Poslechla jsem, přijela, viděla a ve svém srdci
jsem si odvezla ohromné bohatství. Těžko se mohu rozloučit slovy
Na shledanou, tak asi spíš: díky ti výstavo a bye, bye ...
