Co všechno
zavinil Punťa
aneb
Cesta na jihozápad
Aby ale bylo
jasno hned od počátku: nejedná se ale o žádného čtyřnohého pejska
Punt'u, ale o dvounohého majitele cestovní kanceláře" PUNŤA", dle
platného rodokmenu tedy o pana Václava Posledního.
Tento výborný
organizátor, jinak zkušený výstavní harcovník, mě navštívil někdy na
jaře tohoto roku 1992 a oznámil mně zcela stručně, že jelikož nemá
dost zájemců pro obsazení autobusu na světovou výstavu psů, konanou
ve dnech 14. - 17. 05. 1992 ve španělské Valencii, pojedeme tam
spolu jeho prastarou Volhou - kombi. Ocenila jsem to jako opravdu
vydařený vtip, zvlášť, když jsem si představila astronomickou částku
ve valutách, která by mně musela tč. někde doma vyloženě překážet.
Ne, opravdu to
nebyl vtip, a když začaly jezdit prsty po mapě přímo po pobřeží
Středozemního moře a dálkou zavoněly názvy měst jako např. Nimes,
Avignon, Montpelier, Perpignan, Tarragona a vysněná Valencie,
nebylo už ani třeba vybavovat si slova známého šlágru:
„
rozvzpomenu se stěží, kde Barcelona leží, vím však,
že to tam
krásné je... „
... a bylo
téměř rozhodnuto! Zvlášť když stejnému kouzlu podlehli okamžitě i
chovatelé sheltií, manželé Kamila a Pavel Kubíkovi - to už to
bylo prostě hotové! Následovalo přihlášení dvou collií a třech
sheltií na výstavu a potom už nastal čas, kdy jsme začínali nevěřit,
že budeme mít tolik odvahy, abychom vyjeli. (Zvlášť já, když jsem si
uvědomila svůj věk i nabourané zdraví.) Mezitím také zákonitě
vznikla spousta organizačních zmatků kolem aut a jejich řidičů, ale
navzdory přímo šíleně letícímu času nakonec bylo jasné, že Punt'a
vyjede o tři dny dříve, protože musí vystavovat již tyto dny a my se
Škodovkou přijedeme až na poslední den za ním tak, abychom vystavili
svoje psy a vrátili se společně domů. Díky stanu (který jsme nakonec
ani nevybalili), spacím pytlům, taškám plných konzerv, chleba a pití
pro nás i pro psy klesly podstatně naše předpokládané výdaje na
cestu, a to bylo pro nás důležité. K dobré náladě před cestou
přispělo i zajištění báječného počasí pro nejbližší dobu, což se
také dokonale vyplnilo.
No, nastal den
D, hodina H a z Moravy přijela naše dvorní řidička Hanka
Štulerová, rovněž zapálená colliářka se svou výbornou
Škodověnkou 125, parádně vymydlenou a připravenou. Všichni jsme
ocenili, že Hanka neomdlela při pohledu na hromady věcí připravených
k nakládání... nemrkla ani okem a s eskamotérskou samozřejmostí
nacpala dovnitř i na zahrádku na střeše úplně všechno! Myslím, že
jsme slyšeli jenom tichounké zaúpění auta v momentě, kdy jsme se
naskládali dovnitř čtyři dospělí lidé, dvě sheltie (jedna zůstala
pro nemoc doma) a dvě collie. Ale zachovalo se statečně a
vystartovalo mírně poklesávajíc v kolenou na cestu dlouhou cca pět
tisíc kilometrů...
Nálada v autě
byla výborná a nutno říci, že vlastně vydržela po celou cestu. Plán
prvního dne - spát již ve Francii - jsme splnili na výbornou. Díky
zkušenostem nás již ani moc nepřekvapil naprostý nezájem celníků o
naše maličkosti, a tak jsme zastavovali vlastně pouze kvůli jídlu a
nutnému vyvenčení nejenom pejsků. Místečko na první večeři a spánek
ve Francii jsme si vybrali na mýtině u lesa blízko silnice a hodlali
jsme tam zůstat navzdory tomu, že při různém harašení v okolním
černém lese prohlašoval Pavel, že vidí dvě malá červená očička asi
půl metru od sebe vzdálená...
Ale nestačili
jsme ani ohřát vodu na první chod, když u nás zastavilo auto, z něho
se vysoukali dva karabiniéři, jako vystři žení z filmů o slavných
četnících ze Saint Tropes. Žádný z nich nebyl sice tak vzteklý jako
Fuňes, nicméně přísnost a nesmlouvavost z nich přímo tryskala.
Začali přísně vyzvídat, co tam vlastně děláme, ale kupodivu stačila
moje mizerná znalost němčiny na to, abychom vysvětlili kdo jsme,
odkud jsme a kam míříme. V tu ránu z nich byli prima kamarádi plní
sympatií a snahou pomoci nám k lepšímu místu na spaní. Dodnes
nevíme, proč považovali za lepší místo náves blízkého městečka. Když
jsme si představili, jak k velkému zděšení místních obyvatel,
vylézáme ráno z pytlů vedle auta přímo před kostelem, raději jsme
odmítli, popojeli kus dál a uložili se ke spaní poblíž benzinové
pumpy na ohromném parkovišti s travnatou plochou. Udivilo nás, že
nikdo není překvapen lidmi lezoucími do spacích pytlů i ven, ale asi
jsme zdaleka nebyli první, kdo musí šetřit.
Po vydatné
snídani jsme přejížděli Francii přes Besancon a Lyon. Jo, Lyon - ten
nám dal pořádně zabrat! Samozřejmě jsme kdesi špatně sjeli z
osmiproudové vozovky a tím nastalo bloudění, které vypadalo na
doživotí. Francouzi jsou skutečně milí lidé, přeochotně vám vysvětlí
pětkrát cestu - potíž je pouze v tom, že mluví jenom francouzsky a
navíc k tomu vůbec nepoužívají ruce. Když už jsme se vzdali poslední
naděje, ocitli jsme se s Lyonem za zády, nechápajíc, jak je to
možné. Francie se nám nezdála tak sladká, jak bylo v našem povědomí,
nicméně jsme v ní ulehli k dalšímu spánku do ovsa, obklopenému již
typickými nízkými vinicemi. Všichni jsme spali jako zabití, pejskové
nás opět hlídali a ráno jsme se probudili do dalšího krásného
slunného dne.
Vydali jsme se na
poslední úsek cesty, který nás brzy zavedl na kouzelné francouzské
pobřeží a pohled na moře nás - jako správné suchozemské červy -
uchvátil natolik, že jsme neodolali a sjeli jsme k němu. Volantem
vozu v tu chvíli určitě kroutil Pán Bůh, protože nás zavedl do
nejkrásnější zátoky, jaká může existovat: malá, s pískem i kamínky,
ale hlavně zcela opuštěná od lidí a s báječným zeleným okolím -
prostě "naše". Dvou i čtyřnohé osazenstvo auta společně
vychutnávalo mořskou, řádně slanou vodu, teplou jako kafíčko.
Jenom tvrdá
realita ještě nás čekajících kilometrů a postupující sluníčko nás
odtud odtrhlo. Následovaly monumentální Pyreneje s přechodem do
Španělska. A opět cesta přímo po pobřeží, legendární Costa Brava
- a vidina děsivého bloudění přes Barcelonu. Nekonalo se -
nevíme proč. I Hannibal by zbledl závistí, s jakou nonšalantností
jsme přejeli toto velkoměsto. Letmé pohledy na jeho krásy a arény
pro býčí zápasy - a bylo za námi. Následovalo Costa Dorade,
prý ještě krásnější, než Costa Brava, ale v nás všechna
pobřeží s výstavnými hotely, plážemi a spoustou palem, fantastické
zeleně i květů udělala stejně ohromný dojem.
Ale čas byl
neúprosný, a my jsme do Valencie dorazili s velkým zpožděním až v
noci. A tady nám Osud připravil pomstu za pozdní příjezd.
Zdecimovaná posádka vozu zabočila na první parkoviště ve městě, o
které zakopla. Bylo to vskutku jenom parkoviště, ale pro náš nocleh
se zdál přijatelnější prostor vedle něj, jenom částečně prosvětlený,
ale již osazený parkujícími auty. V polotmě jsme předpokládali, že
se jedná o louku, ale to byl příliš honosný název. Nicméně hrozně
unaveni jsme zaparkovali s vidinou alespoň několika hodin spánku.
Netuše nic podezřelého, začali jsme si připravovat spaní, když jedno
z nejbližších aut nastartovalo a odjelo. Měli jsme špatné svědomí z
toho, že jsme osádku vyrušili ze spaní svým hlučným chováním, ale to
netrvalo dlouho. Než jsme stačili ulehnout, zjistili jsme, že jsme
na nejnevhodnějším místě ve Valencii, protože auta celý zbytek noci
odjížděla a jiná přijížděla, a my jsme se proti své vůli stali
svědky španělského sexuálního temperamentu, byť prodejného. (O
ohnivých podrobnostech se raději nebudu rozepisovat, i když nebyly
bez zajímavostí...)
Jo, to se musí
stát právě nám a ještě kvůli tomu musíme ujet dva a půl tisíce
kilometrů!
Nicméně, když jsme ráno za světla zjistili, že máme
vedle hlav různé použité ochrany, přešla nás chuť na snídani a s
prázdnými žaludky jsme urychleně opustili místo. Jedinou útěchou nám
bylo pomyšlení, že jak jsme byli šokováni my, ostatní mohli být
mnohem víc, když nás spatřili ve spacákách ve skupině a navíc ještě
u každého psa! Kdo ví, co se nyní vypráví ve sladké Valencii o
osádce vozu s označením CS!
Překotně jsme
tedy odjeli v bláhové naději, že cesta na výstaviště bude značená.
Nebyla. Ohromné plakáty sice hlásaly, že se EXPOSICIÓN MUNDIAL
CANINA ESPAŇA - 92 koná, ale neuváděly kde. Když jsme tedy
bezplánovitě projížděli městem, narazili jsme na stejně bloudící
německé vystavovatele. Uvítali jsme je pomalu jako rodné bratry, ale
pomoc od nich nepřišla. Bloudili jsme tedy dále ve dvojici, ale jak
postupoval čas, nabalovala se na nás další auta s vystavovateli z
celého světa a nakonec jsme všichni vypadali jako dětský vláček,
podnikající okružní jízdu po městě. Opravdu komická situace nastala,
když vedoucí německé auto najelo omylem na kruhový objezd, a než ho
objelo, potkalo se s koncem kolony.
Ale i toto
povyražení skončilo, a my jsme se ocitli před krásným výstavištěm,
doslova utopeným mezi palmami. Vypadalo to jako v pohádce, ale při
pohledu na valící se davy překrásných collií jsem se příliš rychle
vrátila do reality. Srdce nám ale poskočilo radostí, když jsme
spatřili kapánek ošuntělou Volhu se zubícím se Punťou a jeho
přítelkyní. Kdo se setkal s krajany, ba dokonce s přáteli v daleké
cizině, pochopí, jakou jsme měli všichni radost. Hned jsme se také
dozvěděli, že jeho psi (tibetská doga, samojed i fenka naháčka)
dopadli výborně, dva z nich si dokonce odvezli tituly nejvyšší.
Co říci o
výstavě? Byla krásná, perfektně organizovaná v klimatizované hale, s
velkými kruhy. Ani zde nechyběla možnost nakoupit vše pro psy, co
srdce ráčí. Mně osobně trochu chyběl klid a noblesnost Cruftovy
výstavy, ale je zřejmé, že takové prostředí nemůže člověk očekávat v
ohnivém Španělsku.
Collie posuzovali
angličtí rozhodčí, Mrs. Chatfield a Mr. Bispham a sheltie doňa Gómez
Toldrá.
Všichni naši psi
v silné konkurenci dopadli výborně: fenka sheltie - Světová vítězka
dorostu, pes sheltie - výborný, pes collie - (ze 100 psů) výborný 3:
bronzová medaile, fena collie - (ze 60 fen) výborná 2: stříbrná
medaile. Výstavu jsme opouštěli více než šťastní!
A to už nás
čekala zpáteční cesta, společně s Punťou. Pro první večer a noc jsme
našli nádhernou, tentokrát španělskou pláž s prima koupáním již ve
společnosti smečky psů. Na tomto místě se musíme také přiznat k
sadovému pychu, protože jsme si (někde přímo z auta) trhali rovnou
ze stromů sladké zralé pomeranče, kterým jsme dali přednost před
grepy i citrony. Dnes už nám jenom fotografie dokazují, že naše
táboření připomínalo spíše tábor cikánský, ale stejně to všechno
bylo fajn. Musím také pochválit všechny naše psy, chovali se
skutečně vzorně za všech okolností, ve dne, v noci. Všude našli
mnoho obdivovatelů, a to nás samozřejmě také těšilo.
Aby zpáteční
cesta nebyla nudná, obě naše auta se na chvíli úmyslně oddělila a
neúmyslně ztratila, čímž se trochu zkomplikoval náš další nocleh ve
Francii, ale podle hesla "konec dobrý, všechno dobré", bylo nakonec
všechno O.K.
Vraceli jsme se
opět po celém krásném pobřeží, ale tentokrát jsme již před Lyonem
stočili auta směrem na Švýcarsko. Spali jsme vysoko v průsmyku před
hranicemi, a i když nám ráno zuby pořádně cvakaly zimou, pohled na
ranní Alpy nám těch pár rozklepaných minut bohatě vynahradi1.
Ačkoliv jsme celou cestu jeli mimo dálnice ( abychom nemuseli platit
mýtné), v tomto případě jsme volili švýcarskou dálnici. Nelitovali
jsme, protože jsme měli Alpy, švýcarská jezera i kouzelnou přírodu
jako na dlani.
Ačkoliv jsme v
Německu i Španělsku našli vždy krásná odpočívadla zářící pohodlím a
čistotou, Švýcarsko nás v tomto bodě doslova ohromilo. Čistota i
vybavení je bezkonkurenční. Když jsme spatřili muže s vysavačem, jak
luxoval odpočívadlo, nevěřili jsme svým očím. Bohužel jsme valili
oči jenom my, pro ostatní to bylo zřejmě zcela normální. Se
Švýcarskem jsme se loučili skutečně neradi, ale čekala nás cesta
ještě přes kousek Rakouska (jen tak mimochodem jsme zabloudili a
odskočili jsme si na chvilku do Lichtenštejnska). A pak už zbyla
jenom cesta přes Mnichov domů do Prahy. Dojeli jsme šťastně, bez
jediné nepříjemnosti, ale trochu nostalgicky smutní, že už je konec
tomu krásnému dobrodružství.
Dnes už se jenom
scházíme, vzpomínáme a prohlížíme hromadu fotografií. Jsme ale stále
ještě plni dojmů z poznání všech letem projetých zemí, jejich krás,
ale také ze setkání s vesměs milými, ochotnými a slušnými lidmi - ať
už za volanty nebo mimo ně. Nepochybně nás všechny tato cesta
obohatila o nezapomenutelné dojmy, otevřela nám oči k dalšímu
poznání, a tak vlastně teprve nyní vidím, že jsem volila úplně
špatný název pro tento článek. Správně měl znít: "Díky
Ti, Punťo!"
Jarmila
Křečková, Červen 1992